Všechno začalo v roce 2001, kdy se naše rodinka rozhodla pořídit si pejska, nejvíc se nám (podle knížky) líbili ŠARPÍCI, ale nic jsme o nich nevěděli. Naštěstí v Hradci Králové chovala šarpeje p. Macháčková, ta nám vysvětlila vše, co šarpíci potřebují, jakou mají povahu, a hlavně jsme se s nimi mohli seznámit osobně - byla to láska na "první pohled".
Naše cesta z Hradce nevedla domů, ale rovnou pro štěňátko - naši BARUŠKU.
28.2.2001 jsme si přivezli kouličku, která se celá třásla a byla ze všeho vyděšená. Doma jsem ji nedala z ruky a hladila ji a hladila.... až z toho usnula.
Samozřejmě, že s náma spala v posteli, ač jsme do té doby trvrdili, že pes do postele nepatří!
Prováděla i lumpárny, jako asi každý pejsek, to když jsme náhodou nechali na stole nějakou tu dobrůtku, jako sušenky, štrůdl, ten byl její oblíbený, nikdy nám nenechala ani drobeček (no, drobeček by se někdy i našel). Že jsme se na ni chvíli zlobili, si k srdci moc nebrala a při první příležitosti hupla na stůl znovu a pochutnala si na tom, co jsme ji tam nechali.
Nejšťastnější byla na zahradě, tam se mohla vyřádit podle libosti.
Jednou k nám přiběla celá špinavá, hlínu měla i za ušima (fakt!). Celou jsme ji otřeli, což se ji vůbec nelíbilo, a mysleli si, že to byla náhoda. Ale naše chytrá Baruška se neomylně rozběhla znova do zahrady na kupu hlíny a hrabala, jako o život, asi hledala myš, protože, jak někde v trávníku našla myší díru, pokoušela se dostat dovnitř k myšce. Pak stačilo zavolat jen "myšička"
a Baruška všeho nechala a hnedle byla u nás!
Postupně, jak Barunka rostla a bylo nám s ní moc hezky, rozhodli jsme se, že z ní uděláme maminku.
O chovu jsme nevěděli vůbec nic. Takže jsme četli chytré knížky, tahaly rozumy z p. Macháčkové, až jsme se dostali k boniitaci, první výstavě.....a k prvním šťěňátkům, která se narodila 9.10.2004

To už jsme byli rozhodnutí založit si i chovatelskou stanici.

Tak 9.11.2004 vznikla ch. s. Z BUHDALU.

Z prvního vrhu u nás zůstal Amosek. Původně jsme si nechtěli nechat žádné štěňátko, nedovedli jsme si představit dva šarpíky v panelákovém 2+1, ale skutečnost nebyla tak strašná. Šarpíci jsou doma lenoši, alespoň ti naši. Často jsme s nima jezdili na chaloupku, tam se vyběhali, vyhráli a doma odpočívali.

V roce 2005 jsme začali pravidelně objíždět výstavy, ale jen s Amoskem, je moc šikovný, jen my jako vystavovatelé se máme ještě hodně co učit!
13.6.2005 se Barušce narodila druhá a poslední štěňátka.

Objevila se u ní nedostatečná činnost štítné žlázy a bylo by od nás nezodpovědné, chtít od ní další štěníky. Taky už má (9.1.2007 oslaví 6 let) nárok na odpočinek.
Právě to, jak byli na chaloupce šťastní, nás přimělo přestěhovat se tam na stálo.
A když už jsme byli na vesnici, mohli jsme přemýšlet o nevěstě pro Amoska.

Vybrali jsme mu (v té době ještě nenarozenou) psí slečnu z ch.s. YAN HAN PEI. Moc se nám líbili rodiče-Koldýnka s Bobečkem. Když jsme se seznámili i s jejich páníčky, nebylo už vůbec co řešit.
Anie (pro nás Beďulka) se narodila 30.4.2006, jako jediná holčička mezi šesti šarpejími kluky.
24.6. jsme si ji přivezli domů a byli zvědaví, jak ji Baruška s Amčou přijmou.
Po počáteční nedůvěře (zvlášť Amosek, měl strach, že přijde o svou pozici mazlíka) vytvořili nerozlučnou trojku.

 

Pro Béďu jsou vzorem, ve všem se těm starším snaží vyrovnat - v hlídání, lumpárnách i ve vzájemném pošťuchování (daří se ji to výborně!!).
I první výstavu má úspěšně za sebou, Amča si ji tam pořádně hlídal, aby se mu neztratila.
Už jsou oba přihlášeni na další dvě výstavy.
Do Olomouce 13.1.2007 , a 11.2.07 do Brna.

Za těch 6 let se šarpíkama se nám život proměnil, samozřejmě k lepšímu.
Pejsci nás hodně naučili, my se jim to snažíme vracet láskou a starostí o ně.

 

 

 

14.7.2007

Ten rok, co jsme se rozrostli nám rychle utekl.
Co se u nás změnilo?
Je toho hodně, ale největší změna přišla s Beďulkou, nevěřila jsem, že je to takový rozdíl, mít dva, nebo tři plyšáky (to platí určitě na všechny pesany).
Z páru se stala smečka, se vším co k tomu náleží - je u nás víc radostí i starostí.
Plot máme víc ohryzaný, jak se snaží dostat na pošťáka (co má co sahat na naši schránku!), jak je pustím ven, tak ho jen očuchají, vrtí ocásky a chtěli by se lísat, teda až na Barču, to je naše netykavka, ta se od nikoho cizího hladit nenechá.
Sousedovic kočky mají ztížený běhání přes naši zahradu,
zaprvé: ve třech mají lepší přehled, zadruhé: Béďa je hodně rychlá, někdy mám dojem, že zadní nohy předběhnou ty přední ....
Zatím vyhrávají kočky 100 : 0, ale to je v pořádku!
S kočkami prohrávají, ale na nás si to vynahrazují, když se rozhodnou mazlit všichni najednou - pak nemáme šanci.
Příchod domů je taky rituál, nejdřív okusování plotu, pak kňučení (kde jsme jako byli tak dlouho), následuje štěkání a nejlepší nakonec - vrhnou se na nás, radostí skáčou, olizují nás, koušou si do nás, ale ne doopravdy, jen si tak pokousávají, aby nám dali najevo, že nás rádi vidí a zároveň nás napomínají, abysme je příště vzali s sebou.
Vůbec nejlíp jim jde ležet, nebo stát "v cestě". Když jdete s košem plným prádla, nebo s těžkým nákupem, zásadně nevědí, co po nich chcete, že se mají uhnout? vždyť jsou tak hodní, jen si leží (stojí) a koukají na vás tím udiveným pohledem, a vám můžou ruce upadnout? - s nima tohle vůbec nehne!!!

Zrovna teď se v tom přímo vyžívají. Opravujeme a přistavujeme náš domeček a to jsou ve svém živlu! Třeba včera, Vlasta jede s kolečkem plným malty a potřebuje vyjet nahoru na lešení, a kde že jsou ti naši miláčci? ustlali si (hlavně Barča) na nájezdu, Vlasta s rukama u země prosí, přikazuje, nařizuje a znovu prosí a oni? hází na něho ten svůj bezelstný pohled "my jsme přece ti nejhodnější pesánci v okolí", Vlasta to vzdává, pokládá kolečko a jde je vyhnat ručně, to funguje, ale než se vrátí ke kolečku, všichni jsou zase nastoupeni na nájezdu a čekájí co bude! Nakonec jsem je musela nalákat na piškotky, jinak by tam asi stáli do teď.

Ještě na ně platí hadice, ne že bysme je s ní mlátili, ale bojí se vody, všichni, bez vyjímky.
Jakmile se u nás vysloví - jdeme se koupat, všichni zalezou pod stůl, do kouta, nebo dělají, že tam vůbec, ale vůbec nejsou! Dostat naše šarpíky do koupelny, to je něco! A když už jsou ve sprše, házejí na nás takové obličeje, že byste si mysleli, jak jim ubližujeme! Abych je jen nepomlouvala, do sprchy a ze sprchy vyskočí úplně sami!

 

Na výstavy jezdíme s Amoskem a Beďulkou. To se z obou stávají největší závisláci, ale ne na nás, ale na sobě navzájem. Béďa z kruhu pozoruje okolí, jeslti Amču alespoň nezahlídne, pak stačí, aby kolem prošel jakýkoliv černý pesan a ona by nejradši vyběhla za ním, což se nám stalo v Litoměřicích, ale naštěstí jsem ji v kruhu udržela! Teď budeme radši nechávat Amoska doma, aby měla Béďa klid (přiznejme si to, hlavně pro nás to bude jednodušší, bude se nám líp vystavovat!)

Bylo by toho na psaní moc a moc, tak zas příště.......